Od 9.11.2011 se opět nacházím na půdě vietnamské socialistické republiky a budeme zde společně s Adélkou maximálně do 9.2.2011 (poté budeme asi pokračovat někam jinam, ale kdo ví), do doby kdy nám skončí tříměsíční jednovstupová víza, která jsme úspěšně obdrželi až při vstupu na hanojském letišti. Cena víza pro jednu osobu nás tedy vyšla na přibližně 50 dolarů a díky tomu jsme každý ušetřili skoro 1500 Kč oproti stejnému vízu zakoupenému v Praze na české ambasádě.

Ruská letecká společnost Aeroflot nás přepravila z Prahy až do země Vietnamců za 14000 Kč  (zpáteční letenka) a možná k překvapení mnohých jsme nespadli, a ani jsme neobdrželi k jídlu boršč a pirohy. Jediné mínus celé cesty byly palačinky s marmeládou k snídani, kterým ani jeden z nás ve 3:00 středoevropského času příliš neholduje. Tolik k zásadním faktům celého přeletu, jež proběhl jinak přesně dle očekávání a plánů nás i ruských aerolinií.

Následná cesta z letiště i nalezení hostelu (kde jsem by již kdysi) byla taktéž naprosto v pořádku. Změna našich očekávání nastala až tehdy, když jsme zjistili, že v hostelu o nás neví. Paní majitelka však dokázala rozpačitou situaci vyřešit velmi rychle –  nabídla nám pokoj pro jednu osobu s přistýlkou (matrace na zemi) v posledním patře. I přesto, že pokoj běžně využívá její mladší sestra, nebyl žádný problém ji odstěhovat, a tak momentálně obýváme vrchní pokojík takřka na střeše (ano – opět na střeše a ani rozměry jsme si moc nepolepšili od našeho minulého bytu) a naše konání uvnitř bedlivě sleduje Hočimin a předci z fotografií na oltáři předků, který zde má vybudované čestné místo ve výklenku ve stěně.

I přes malé rozměry pokoje a oddělené postele probíhala naše aklimatizace  v příjemném tempu a přibližně po třech dnech po příletu jsme již spali celou noc a ne ve dne. První dny jsme strávili hledáním vhodných stravovacích zařízení, kupováním vietnamské sim karty a podobnými ne moc vtipnými činnostmi. S hrdostí ale mohu oznámit, že nejlepší (prozatím) hanojská “pho bo” se nachází pár kroků od našeho bydliště.

První ze zážitků, které by se daly řadit do kategorie těch zajímavější a vtipnějších, začaly přicházet zároveň s příchodem Vietnamců studentů – resp. naším setkáním s nimi. Poté, co jsem si koupil vietnamskou sim kartu, jsme se včera s nimi sešli a teď jsme právě přijeli z návštěvy rodné vsi jednoho z nich. O té ale pravděpodobně napíšu až jindy, protože musím všechny zážitky náležitě zpracovat.

Zatím se mějte fajn!