Když jsem začínal psát tenhle blog, tak jsem se chtěl vyhnout osobním příspěvkům. Nikdy by mě nenapadlo, že jeden takový jednou budu psát. Holt cestování o samotě je mocná terapie:-)

Dneska na jeden takový přišel čas a já nemůžu jinak. Potřebuji se zkrátka trochu vypsat, tak mi to nemějte za zlé. Většina lidí, kteří čtou tenhle blog, jsou mí příbuzní, přátelé, známí a známí mých známých a je těžké se trefit do vkusu každýmu, ale tenhle příspěvek není o vkusu. Tenhle příspěvek je o životě. O mém životě především posledních několika let, měsíců a zejména dní…Žádný cestování dnes teda nebude, zapomeňte na to nebo pokud vás můj život nezajímá, dál prostě nečtěte.

Někteří z vás si možná vzpomínají na původní blog Psyndex. Psyndex neumřel, ale okolnosti času mě donutily změnit identitu. U minulého blogu jsme měl takový úvodník, ve kterém jsem popisoval, jak žiju v malém bytě s přítelkyní Adélkou na střeše panelového domu. Mnozí z vás si to možná pamatují. Nejsme sice úplně dobrovolní pankáči, co se bydlení týče, jen peněz nikdy nebylo mnoho a ušetřené peníze za drahé bydlení raději procestujeme, dokud jsme mladí.

S Adélkou jsem pořád, ale výtahová šachta zůstala původnímu majiteli. Pršelo nám do bytu a bylo tam trochu těsno, tak jsme ho opustili, když jsme společně jeli do Vietnamu před 2 – 3 lety.

Po návratu do Čech jsem dlouho přemýšlel, kde se usadit, ale nakonec díky okolnostem, jsme se nastěhovali do bytu ve Vršovicích. Já ho okupoval rok. Adéla o trochu dýl…Trvalo jí, než mě přesvědčila, že to je dobrá volba, protože znám její vztah s tatínkem.

No, nebyla:-)

Prožili jsme v něm spoustu fajn chvil, ale taky dost nesnází.

Byt jsme společně vymalovali. Opravil jsem neustále protejkající záchod, vyměnil jsem nefunkční vypínače, přidělal novou baterii, nakoupili jsme několik obrazů a naivně jsem si začal myslet, že v bytě opravdu zůstaneme. Mám-li upřímný, nechtěl jsem ho malovat ani v bytě nic jiného dělat. Nejsem liný a ke kutilství mám blízko. Miluju práci. Miluju práci na věcech, které mi dávají smysl. U kterých vím, že ovlivní moje další kroky a tím výmalba cizího bytu rozhodně není. Ale během posledních let se učím dělat i ty věci, ze kterých nic nemám a udělají, byť jen třeba trochu radost, někomu jinému.

U malování bytů mi to jde už dobře. První jsem vymaloval ségře, která se s bývalým přítelem o několik měsíců později rozešla a teď tedy ten “náš”.

Jsem individualista, jde mi se přeučit těžko, ale snažím se.

Než jsme odjížděli, tak jsme se spravedlivě o nájem dělili. Nebyl vysoký, protože byt patří Adélky tatínkovi, který si koupil nový byt a tenhle mu zbyl ladem, a tak nás tam nechal bydlet víceméně za režii.

S další naší cestou ale přišlo i rozhodování, co s bytem a kam s věcma? Všichni jsme se ještě před mým odjezdem dohodli, že nejvhodnějším řešením bude, když budeme platit normálně nájem o snížené zálohy na plyn a proud. Proč jsem chtěl platit za byt, kde nebudu bydlet rok a více bydlet i když osobních věcí v něm nemám mnoho (jsem tak trochu minimalista)?

Adéla si v něm našla “domov”, který jí tolik schází, a tak mi přišlo, že i za cenu vyhozených X tisíc za pronájem “skladu” bude pro Adélu lepší, když byt budeme “držet”. Ona si tam bude moc nechat svoje věci a až se z cesty vrátíme, zase se do něj opět nastěhujeme a budeme platit a bydlet normálně.

No jo, ale co čert nechtěl, Adéla mi před pár dny volala, že se musíme stěhovat. Nepohodla se se svým tatínkem a usoudila, že bude pro všechny strany lepší se odstěhovat. Podrobnosti celé “kauzy” zveřejňovat nebudu, ale za vším stojí, podle mého názoru, jen a jen špatná komunikace na obou stranách.

Byt je prý navíc nyní nutné prodat a Adéla v něm má trvalé bydliště…Stejně jako její nevlastní sestra, která dlouhodobě žije v Americe. Tak doufám, že se Adéle podaří trvalé bydliště odhlásit.Nicméně Adélky tatínkovi zcela upřímně přeju, aby byt co nejdříve a dobře prodal nebo pronajal a penízky si v důchodu náležitě užil. Za jeho laskavost, že jsme mohli v bytě bydlet alespoň ten rok, si to z mé strany určitě zaslouží. Ušetřil jsem díky skoro dvacet tisíc korun (přibližně mé měsíční náklady na život tady), které bych dal za bydlení někde jinde a nebyl to špatný čas.Klidně bych napsal na byt i osobní doporučení, lokalita je totiž skvělá a bydlelo se mi tam, i přes můj počáteční odpor, nakonec dobře. Z Vršovic je to všude kousek, jen mi tam chyběla trochu ta příroda Prahy 4. Jediná velká vada na kráse byl celé dny hulákající soused (zpěvák). Pro pracující z domova ne moc vtipná záležitost.

Hluk mě tedy pronásleduje nejen na cestách:-)

Příští příspěvek bude asi už z Malajsie, kde se snad s Adélkou na letišti v Kuala Lumpur potkáme a pevně věřím, že už nebudeme muset řešit podobné problémy.

Takže…

Stávají se z nás opět oficiální nomádi bez vlastního domova.

Ale o to víc si tu dobu chceme užít.

Až jednou…

Domov zase bude…

Aspoň na chvíli.