Bezdomovcem proti své vůli aneb Tomáš vás zdraví naposled z Bali

Samoeng loop

Když jsem začínal psát tenhle blog, tak jsem se chtěl vyhnout osobním příspěvkům. Nikdy by mě nenapadlo, že jeden takový jednou budu psát. Holt cestování o samotě je mocná terapie:-)

Dneska na jeden takový přišel čas a já nemůžu jinak. Potřebuji se zkrátka trochu vypsat, tak mi to nemějte za zlé. Většina lidí, kteří čtou tenhle blog, jsou mí příbuzní, přátelé, známí a známí mých známých a je těžké se trefit do vkusu každýmu, ale tenhle příspěvek není o vkusu. Tenhle příspěvek je o životě. O mém životě především posledních několika let, měsíců a zejména dní…Žádný cestování dnes teda nebude, zapomeňte na to nebo pokud vás můj život nezajímá, dál prostě nečtěte.

Někteří z vás si možná vzpomínají na původní blog Psyndex. Psyndex neumřel, ale okolnosti času mě donutily změnit identitu. U minulého blogu jsme měl takový úvodník, ve kterém jsem popisoval, jak žiju v malém bytě s přítelkyní Adélkou na střeše panelového domu. Mnozí z vás si to možná pamatují. Nejsme sice úplně dobrovolní pankáči, co se bydlení týče, jen peněz nikdy nebylo mnoho a ušetřené peníze za drahé bydlení raději procestujeme, dokud jsme mladí.

S Adélkou jsem pořád, ale výtahová šachta zůstala původnímu majiteli. Pršelo nám do bytu a bylo tam trochu těsno, tak jsme ho opustili, když jsme společně jeli do Vietnamu před 2 – 3 lety.

Po návratu do Čech jsem dlouho přemýšlel, kde se usadit, ale nakonec díky okolnostem, jsme se nastěhovali do bytu ve Vršovicích. Já ho okupoval rok. Adéla o trochu dýl…Trvalo jí, než mě přesvědčila, že to je dobrá volba, protože znám její vztah s tatínkem.

No, nebyla:-)

Prožili jsme v něm spoustu fajn chvil, ale taky dost nesnází.

Byt jsme společně vymalovali. Opravil jsem neustále protejkající záchod, vyměnil jsem nefunkční vypínače, přidělal novou baterii, nakoupili jsme několik obrazů a naivně jsem si začal myslet, že v bytě opravdu zůstaneme. Mám-li upřímný, nechtěl jsem ho malovat ani v bytě nic jiného dělat. Nejsem liný a ke kutilství mám blízko. Miluju práci. Miluju práci na věcech, které mi dávají smysl. U kterých vím, že ovlivní moje další kroky a tím výmalba cizího bytu rozhodně není. Ale během posledních let se učím dělat i ty věci, ze kterých nic nemám a udělají, byť jen třeba trochu radost, někomu jinému.

U malování bytů mi to jde už dobře. První jsem vymaloval ségře, která se s bývalým přítelem o několik měsíců později rozešla a teď tedy ten “náš”.

Jsem individualista, jde mi se přeučit těžko, ale snažím se.

Než jsme odjížděli, tak jsme se spravedlivě o nájem dělili. Nebyl vysoký, protože byt patří Adélky tatínkovi, který si koupil nový byt a tenhle mu zbyl ladem, a tak nás tam nechal bydlet víceméně za režii.

S další naší cestou ale přišlo i rozhodování, co s bytem a kam s věcma? Všichni jsme se ještě před mým odjezdem dohodli, že nejvhodnějším řešením bude, když budeme platit normálně nájem o snížené zálohy na plyn a proud. Proč jsem chtěl platit za byt, kde nebudu bydlet rok a více bydlet i když osobních věcí v něm nemám mnoho (jsem tak trochu minimalista)?

Adéla si v něm našla “domov”, který jí tolik schází, a tak mi přišlo, že i za cenu vyhozených X tisíc za pronájem “skladu” bude pro Adélu lepší, když byt budeme “držet”. Ona si tam bude moc nechat svoje věci a až se z cesty vrátíme, zase se do něj opět nastěhujeme a budeme platit a bydlet normálně.

No jo, ale co čert nechtěl, Adéla mi před pár dny volala, že se musíme stěhovat. Nepohodla se se svým tatínkem a usoudila, že bude pro všechny strany lepší se odstěhovat. Podrobnosti celé “kauzy” zveřejňovat nebudu, ale za vším stojí, podle mého názoru, jen a jen špatná komunikace na obou stranách.

Byt je prý navíc nyní nutné prodat a Adéla v něm má trvalé bydliště…Stejně jako její nevlastní sestra, která dlouhodobě žije v Americe. Tak doufám, že se Adéle podaří trvalé bydliště odhlásit.Nicméně Adélky tatínkovi zcela upřímně přeju, aby byt co nejdříve a dobře prodal nebo pronajal a penízky si v důchodu náležitě užil. Za jeho laskavost, že jsme mohli v bytě bydlet alespoň ten rok, si to z mé strany určitě zaslouží. Ušetřil jsem díky skoro dvacet tisíc korun (přibližně mé měsíční náklady na život tady), které bych dal za bydlení někde jinde a nebyl to špatný čas.Klidně bych napsal na byt i osobní doporučení, lokalita je totiž skvělá a bydlelo se mi tam, i přes můj počáteční odpor, nakonec dobře. Z Vršovic je to všude kousek, jen mi tam chyběla trochu ta příroda Prahy 4. Jediná velká vada na kráse byl celé dny hulákající soused (zpěvák). Pro pracující z domova ne moc vtipná záležitost.

Hluk mě tedy pronásleduje nejen na cestách:-)

Příští příspěvek bude asi už z Malajsie, kde se snad s Adélkou na letišti v Kuala Lumpur potkáme a pevně věřím, že už nebudeme muset řešit podobné problémy.

Takže…

Stávají se z nás opět oficiální nomádi bez vlastního domova.

Ale o to víc si tu dobu chceme užít.

Až jednou…

Domov zase bude…

Aspoň na chvíli.

4 thoughts on “Bezdomovcem proti své vůli aneb Tomáš vás zdraví naposled z Bali

  1. pozdrav pro nomády do dalekých krajů posílám
    NAMASTE

  2. Věřím, že to opravdu není příjemná věc se takto na dálku stěhovat (v tvém případě) ale věř mi, že změna bydliště má podstatně velký vliv na psychiku člověka, možná i víc než si člověk připouští. Já se po každém stěhování cítím úžasně nově, svobodně a připravená na začátek něčeho úplně nového. U mně vždycky stěhování nastartovalo novou životní etapu 🙂 Prostě všechno zlé je pro něco dobré… 🙂

  3. Jo, máš pravdu Káťo. Jsem zvědavej, kam nás vítr zavane, až se vrátíme:-) Díky za povzbuzující komentář:-)

  4. Díky Katko:-)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *