Návštěva provincie Bắc Giang

V Hanoji jsme zůstali přibližně týden. Čas jsme trávili různě. Jednoznačně nejvíce chvil jsme strávili hledáním vhodných jídelen v okolí našeho hostelu. I když tato činnost vypadá na první pohled jednoduše, je třeba k ní přistupovat jinak, než jsme zvyklí z Evropy. Nejvíce se nám osvědčil styl rychlého úsudku. Často se nám totiž stalo, že jsme si daný podnik vyhlídli a druhý den tam už nebyl! Případně jsme ho v té změti uliček a lidí ani nebyli schopni později najít..

Podzim v Hanoji je fajn. Za celý týden nám ani jednou nepršelo, teploty se nevyšplhaly nad 30 stupňů, slunce zas tak nepálilo. V noci bylo pod dekou tak akorát.

Kromě hledání vhodné stravy jsme se ještě setkali s mým spolužákem, kterému jsme přivezli z Prahy proviant pro jeho studijní pobyt v Hanoji, navštívili jsme Chrám literatury (Văn Miếu – Quốc Tử Giám), kde jsem byl již podruhé, a tak pomalu ale jistě aspiruji na nejvěrnějšího návštěvníka této památky. Letos jsem ale objevil další trakt, kde jsem loni vůbec nebyl, takže kouzlo nejstarší vietnamské univerzity objevuji po etapách.

Rozhodně nejzajímavějším zážitkem z celého týdne byla návštěva/setkání s mými studenty z předchozího pobytu ve Vietnamu. Poté, co jsem si koupil vietnamskou sim kartu, jsem Hoa kontaktoval a domluvil se s ní a ještě jedním studentem na společném setkání v Hanoji. V odpovědi bylo, že nás rádi uvidí, a že můžeme společně navštívit jejího přítele (již cca 4 roky, ale zatím neoficiálního) a další kamarády, kteří bydlí cca 70 km od Hanoje.

Problém byl, že jsme neměli žádné jiné informace, než že se ozvou po obědě, až přijedou do Hanoje. Ozvali se, ale až v půl šesté večer, tudíž jsme nepočítali s žádnou večerní návštěvou. Ta se naštěstí také nekonala a i přes drobná organizační nedorozumění jsme vypili kafe a domluvili si sraz na další den ráno.

Druhý den ráno jsme čile vstali a utíkali na místo určení (asi v 6 ráno). K našemu “velkému překvapení” však nikdo nepřisel…Šli jsme tedy domů a následně s Hoa vyjednávali, zda má ještě cenu někam jezdit…Následoval pak tedy opět přesun do centra, neúspěšné hledání zastávky autobusu 34, setkání s Vietnamci a cesta příměstským busem do Bắc Giang (jméno provincie, jméno vesnice, kam jsme jeli si nepamatuju).

Tam jsme přijeli lehce po 13:00 hodině a zjistili jsme, že jedeme na rodinný oběd a ne jen na nějaké setkání s kamarády. V rodině jsme se dobře najedli, v rámci možností jsem si popovídal s nejstarším členem domácnosti (učitel, strýc). Okusili jsme, jaké je to jít na záchod vedle krávy (to zažila Adéla, já šel do přírody) a poté jsme večer zdvořile odmítli přespání v domě o jedné místnosti a byli jsme odzvezeni zpět na autobusovou zastávku směř Hanoj. Cestou nás chtěl průvodčí v buse vyhodit někde na předměstí Hanoje (asi měl kámoše taxikáře jsme usoudili), ale my jsme se nenechali nachytat. Na hotel jsme dorazili někdy večer a já jsem byl docela vyřízenej. Oba dva  jsme ale návštěvu hodnotili velice kladně, až jsme z toho úplně zapomněli celý den fotit, tudíž z této události nevlastníme bohužel žádné fotky..

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *