Po měsíci hektického cestování v Malajsii a Singapuru, nastal čas na další přesun. Vzhledem k tomu, že jsem si rok předem nakoupil množství super levných letenek, tak itinerář následné cesty zněl jasně “Jedeme na Filipíny”. Z Kota Kinabalu to je do Manily asi dvouhodinový let, takže kousek. Původně jsme mysleli, že další destinaci naší cesty vybereme až během pobytu na Filipínách. O iluze jsme ale přišli hned při odletu na letišti, kde nám oznámili, že bez zpáteční letenky nás do letadla nevezmou. Takže jsme dali hlavy dohromady a během deseti minut jsme už prošli naší oblíbenou “odbavovací” procedurou až do čekací haly se zpáteční letenkou do Kuala Lumpur…

Ubytování i destinaci na Filipínách jsme našli přes AirBnB. Pomalu, ale jistě se z tohoto serveru stává náš nejoblíbenější zprostředkovatel bydlení na cestách. Většinou to jde hladce. Vyberete si ubytko u někoho doma a prostě si pokoj, byt nebo rovnou celý dům pronajmete. My jsme si tentokrát vybrali něco jako třetí možnost. Celý apartmán rovnou na pláži na filipínském ostrově Mindoro. Konkrétně na jeho východní části. Podmínkou pro mě bylo, aby byl internet a následně už nás přesvědčila výborná cena a perfektní komunikace s majitelem.

Cesta v letadle ubíhala rychle, ale kvůli zpoždění jsme tušili, že se na Mindoro ten den už asi nedostaneme. Plánovali jsme tedy, že se ještě ten den přesuneme z Manily autobusem do Batangasu, přístavu, odkud se ráno dále doplavíme do Puerto Galery. Z Puerta je to do našeho nového domova už jen 7 km. Během letu se s námi dal do řeči náš soused, milý pán staršího věku, díky kterému jsme opět poznali, jak někteří lidé jsou neuvěřitelně pohostinní a milí. Na letišti ho vyzvedla jeho rodina a společně nás odvezli na nejvhodnější autobusové nádraží a doprovodili nás až přímo do busu.

Do Batangasu jsme dorazili večer a přístavní část města na nás moc dojem neudělala. S notnou dávkou cestovatelského štěstí se nám podařilo docela rychle najít hotel a po krátké procházce na večeři jsme šli spát.

Přejezd na Mindoro a první dny

Ráno jsme chytili jednu z prvních bangk, menších lodí, které na trase Batangas-Puerto jezdí. Moře bylo klidné, a tak se naše obavy z cesty rychle rozplynuly. V roce 2011 se totiž jedna bangka i s turisty převrhla. V přístavu už nás čekal na baru majitel nemovitosti Australan Dean. Po seznamovacím ranním pivku jsme udělali rychlý nákup, koupili SIMku s internetem a vydali se domů. Apartmán nás hned ohromil. Vlastní terasa, pěkná pláž hned pod ní, výhledy na moře. Všechno vypadalo jak z pohádky. Rychlost internetu nebyla sice velká, ale na práci to jakžtakž stačilo.

Tak jako vždy, první týden v nové destinaci máme takový seznamovací. Hledáme, kam budeme chodit pro jídlo, na jídlo atd. V Dulanganu ale moc možností na výběr nebylo. Ve vesničce jsou dva plážové bary. Z toho jeden gay friendly a několik malých obchůdků, kde mají většinou jenom chipsy, colu a podobné věci. Naštěstí jsme postupně objevili ještě “pekárnu” a “zeleninu” a “gril”, kam jsme pravidelně chodili přes týden nakupovat. Vše dávám do úvozovek, abyste si nemysleli, že na nás každý den čekal plný sortiment, tak jak jsme tomu zvyklí u nás na západě. O víkendu jsme ale navštěvovali “supermarket” v Puertu, kde byl výběr bohatší.

Dulanganské dny vypadaly často takhle. Ráno vstávačka a snídaně. Tu většinou připravovala Adéla a já jsem se hned vrhl za počítač, abych udělal první úkol, zpracoval e-mail atd. Po snídani jsme většinou skočili na chvíli do moře a já potom opět do práce. Když bylo pěkné počasí, tak jsem si bral počítač na terasu, odkud se mi pracovalo dobře. Obědy a večeře měla na starosti opět Adéla a bylo to vždy skvělý. Celý měsíc jsme si pochutnávali. Většinou na těstovinách, nudlích nebo bramborách. Prostě jídlech, které moc často v Asii nebaštíte.

Tajfun a výpadky proudu

Během pobytu na Filipínách jsme také zažili náš první tajfun Rammasun. Dozvěděli jsme se o něm několik dní předem, takže jsme se stihli dobře zásobit a vše, co by mohlo ulétnout, jsme dopředu společně s Deanem ukryli dovnitř. Bouřka přišla asi ve tři v noci, takže jsme toho moc neviděli, ale škody naštěstí nebyly moc veliké, alespoň co se Mindora týče. Nastal pouze problém s proudem a televizí. Televize nešla asi tejden a proud přibližně 5 dní.

Časté výpadky proudu byli asi to “nejhorší”, co jsme během měsíce zažili. Než přišel tajfun, tak byly skoro každý den. Někdy i více jak půl dne. Proto jsme museli vyvinout důmyslný systém neustálého nabíjení všech “životně” důležitých spotřebičů (notebooky a smartphone na sdílení internetového připojení). Opravdový digital nomad survival style nastal ale až po tajfunu, kdy proud zmizel na skoro celý týden úplně. Fungovali jsme na elektrocentrále, kdy jsme si ráno dobyli vše potřebné, potom jsem se ztlumeným jasem pracoval dokud byla “šťáva” a následně čekal na zapnutí večerního proudu, kdy jsem se vrhnul opět do práce a začal nabíjet přístroje na večer a když něco zbylo, tak i na ráno.

No byly to veselé zážitky do nomádského deníčku, ale to neznamená, že jsme celý měsíc pracovali.

“Domácí” zvířátka

Tohle je takový bonusový odstavec. Jedná se o výčet zvířátek, které jsme měli delší i kratší dobu v, nebo okolo našeho apartmánu. Asi nejběžnějšími obyvateli byli malí gekoni. Obzvlášť nás zaujal ten, co umřel u dolních dveří. U něj se shromáždili další klasické potvory-mravenci. Naším mazlíkem, se kterým jsme se ale namazlili, byl kocour Prašivka, který nám dělal společnost při činnostech na terase. V koupelně za kýblem byl celou dobu krab. Ne všechna zvířátka se ale zdála být neškodná. Ten druh černýho pavouka nás navštívil vícekrát. V takovém případě přišli na řadu bitevní nástroje v podobě kyblíků a provizorních plácaček. Bohužel, ne ve všech případech se nám povedlo pavouka vyhnat ven živého, tak snad nebudeme mít smůlu. A posledním návštěvníkem, kterého zmíním, byl mega brouk, který na férovku zaútočil na Tomáše. Když jsme ho chytli, tak normálně vrčel. Chápete to? Brouk, který vrčí! Hodili jsme ho radši dost daleko, protože tohle zvíře bylo opravdu agresivní a fotkou se tedy bohužel nepokocháte.

Výlety na Mindoru

Kromě práce jsme samozřejmě podnikli pár výletů. Hned první vejlet jsme udělali na půjčené motorce ze sousedního gay baru. Žádná záloha nebo smlouva. Prostě jsme se zeptali, zda si ji můžeme půjčit a už jsme na ní ujížděli směrem na jih. Zhruba 10 km na jih od Dulanganu jsme zkoukli vodopád-Tamaraw falls a pokochali se výhledy z klikaté silnice. Potom jsme směr cesty obrátili a dorazili do Sabangu, což je ráj pro lidi, kteří vyhledávají bary a lehké holky v nich. Tohle nás tedy moc neoslnilo a rychle jsme to otočili směrem na White beach, asi nejturističtější místo z celého Oriental Mindora. Pokochali jsme se krásným výhledem na pláž, ale zamířili jsme ještě dál, až na samý okraj silnice, kde se rozprostírají pláže Aninuan a Talipanan. Tam jsme si, přímo u pláže, dali za super cenu ohromnou pizzu u Italů v restauraci Luca´s a zbytek dne strávili téměř sami koupáním a sluněním. Po nákupu potřebných potravin ve městě jsme zavítali zpět domů.

Kromě prvního výletu jsme jeden z víkendů strávili na pláži Bulabod, která je kousek jižně od Dulanganu. Na pláž jsme vyrazili my, Dean a jeho filipínská přítelkyně Maggie a naši noví sousedé z vedlejšího apartmánu, Australan Roger s Filipínkou Analyn včetně její malé holčičky Surey a babičky, které se říkalo prostě Nana. Na pláži jsme si objednali u místních čerstvá kuřata, která jsme úspěšně ogrilovali, a protože nebylo zrovna nejhezčí počasí, tak jsme odpoledne strávili spíše v altánku a na pláži než v moři.

Posledního výletu jsem se neúčastnil, protože se na mě navalilo množství práce, které bylo třeba dodělat, takže projížďku na vodním bůvolovi zažila jenom Adéla, která vám o tom napíše níže.

Výlet se konal do oblasti, které se říká Hidden Paradise a není úplně jednoduché se tam dostat, pokud nemáte vlastní auto nebo dost peněz na objednání soukromé dopravy. Roger měl velké auto, kam jsme se naštěstí všichni pohodlně vyskládali. Na místo se, směrem z Puerto Galera, dostanete odbočkou v pravo na konci městečka San Teodoro. Přijedete na místo, kde začíná vaše pouť až ke krásným Tukuran falls. A protože nás bylo hodně a nejspíš i proto, že asiati nechtěj moc chodit po svých, tak jsme využili povozu, který táhl vodní buvol a mohla tak začít kinklací cesta k cíly. I přesto, že by to bylo rychlejší a pohodlnější pěšky, tak to byl jeden z těch žážitků na celý život.

Po příjezdu na místo jsme si opět pronajali chatku, kde jsme pak po celý den mohli odpočinout a dát si něco dobrého-grilované kuře nebo některou z filipínských dobrot, které připravili Nana s Analyn. Mě ale nejvíc nadchly vodopády, které tvořilo několik kaskádových jezírek a pojedno velké na závěr, kde se dalo krásně plavat a skákat do vody. Celý den jsem skoro nevylezla z vody a hrála si se Sureou, asi nejroztomilejší a nejživější holčičkou na světě, po které se mi pořád stýská.

Výlet byl suprový, akorát mě celou dobu mrzelo, že Tomáš nemohl jet taky, kvůli včasnému dokončení pracovních povinností. To jen dokazuje fakt, že polovina naší výpravy nemá dovolenou, ale skutečně pracuje a někdy i o víkendu, když je to potřeba. Já se nějak pořád nemůžu dostat do stejného rytmu jako Tom a jsem plně adaptovaná na asijský čas. 😉

Závěr

Na Filipínách se nám moc líbilo. Lidi, moře, příroda. Všechno bylo super, ale mobilní internet na Mindoru bych jinému digitálnímu nomádovi nepřál. E-maily a lehká online práce docela šla, ale hovory přes Skype nebo download/upload dat byl jak z noční můry. Je možný, že na jiných filipínských ostrovech je situace lepší, ale na Mindoru to v červenci 2014 vypadalo takhle.

Protože jsme měli koupené letenky zpět do Kuala Lumpur, tak další přelet nás čekal právě tam. Čas od času jsme si sice říkali, že bychom na Filipínách zůstali další měsíc a vyzkoušeli ještě jinou část této úžasné země, ale nakonec jsme se koncem měsíce definitivně rozhodli odjet. Čekal nás krátký stopover v Kuala Lumpur a následný přelet do mého oblíbeného Chiang Mai v Thajsku, kde jsme se rozhodli strávit celý srpen.