Opět máme pocit, že jsme se ocitli v Rusku. Počty Ruských turistů zde přesahují únosné meze:-)”TOP” letovisko Mũi Né se v tomto ohledu od Nha Trangu příliš neliší. Po dvou dnech jsme dorazili přibližně o 300km na jih. Unikli jsme tak dešťové sezóně, která v Nha Trangu (dále jen NT) momentálně až do začátku ledna panuje. Když jsme do NT přijeli, bylo počasí parádní a vypadalo to skoro, že sezona dešťů je pouze nějaký mýtus. Každým dnem však oblačnost přibývala a posledních několik dní začalo bejt fakt ošklivo. Rozhodli jsme se tedy, že dost bylo lenošení v Nha Trangu, náš odjezd jsme zpečetili návštěvou koktejl baru a vydali se na naši první cestovní premieru na motorkách.

Ráno jsme naše krosničky přivázali a plni očekávání vyrazili. Počasí bylo velice příjemné, foukal lehký vánek a bylo pod mrakem. Předpověď počasí slibovala oblačno s 0% možností srážek. Z NT jsme se poměrně úspěšně vymotali a valili jsme si to směr  Cam Ranh (35 km od NT). V Cam Ranh je nejbližší letiště, které zásobuje NT převážně turisty z Ruska. Letiště se nachází kousek od Cam Ranh na poloostrově, který dříve sloužil jako vojenská základna, přístav a letiště. Asi 10 km v krajině, který připomínala polopoušť či savanu nastaly první problémy:D

Adély motorka vypověděla svoji službu a přestala s námi chtít cestovat:-)Jelikož nejsem mechanik a Adéla pravděpodobně taky ne, tak jsem se jal vydat pomoc na svém stroji. Doufal, jsme že někde narazím na opravnu, naložím opraváře a přivezu ho k mrtvé motorce. Můj hodinový výlet ale nebyl příliš úspěšný, protože jsem nikoho nikde nenašel.
Štěstí se na nás obrátilo až potom, co jsem se vrátil. Všimli si nás nějací místní mladíci, nabídli svoji vietnamskou šikovnou ruku a vrhli se na zjišťování problému proč motorka nejede. Mladík po chvíli usoudil, že to svépomocí nesvedeme a odtlačili nás (speciálním VN stylem) do nejbližší opravny, kterou jsem sám nenašel.

Tam nám motorku za 80 Kč po cca 2 – 3 hodinách opravili, ale vzhledem k tomu, že se při kolizi spálila veškerá elektronika, tak pouze na manuální provoz. Chlápek už na další opravu neměl čas a my vlastně taky ne.Takže teď Adély motorku řídím já a poctivě nakopávám. Vyrazili jsme tedy opět na cestu, ale již s menší touhou po dobrodružštví.

Chvíli potom, co jsme vyrazili, ale začlo pršet. Pak začlo lejt a lilo a lilo vlastně pořád. A my jsme pořád jeli a byly jsme kompletně mokrý, ale furt jsme jeli, abychom aspoň někam dojeli.  Asi jsme ale jeli moc pomalu (protože jsme rozumní), takže jsme do města Phan Rang (100’km od NT) dorazili až s přibývající tmou a když  nás déšť a tma znervózňovaly natolik, že už vlastně ani jet nešlo, tak jsme vlezli do prvního “hostelu”, kterej byl u silnice.

Už jsme viděli asi i hezčí ubytování za 10 USD za noc, ale byli jsme rádi, že jsme po 4 hodinách deště v suchu. Ráno jsme se vzbudili, opustili “hostel” vlastněný dvojicí Vietnamců s pravědpodobně židovskými předky a vyrazili na další pouť. Tentokrát nás čekalo dalších 200km na jih.

S přibývajícími kilometry se počasí vyjasňovalo a v poledne už do nás pralo vietnamské jižní slunce. Večer jsme dorazili do Mũi Né, cestou viděli spoustu zajímavých věcí, lidí a zvířat, krásně jsme se projeli (ale náročný to bylo, né že ne:)) a naklepaní jsme ulehli do pokoje. Další zprávu očekávejte brzy (pokud se tu bude dít něco zajímavýho).

Jinak – je tu hezky, slunce svítí, neprší, moře mohlo bejt hezčí, ale je teplý! Vaří tu dobře a levněji než v NT.

Dnešním dnem jsme začali o naše motorky pořádně pečovat a dopřávat jim více pozornosti než tomu bylo doposud. Nejdříve jsme natankovali plné nádrže. Každá pojme přibližně 3 – 3,5l benzinu. Litr je po cca 20 kč. Pak jsme vyrazili na projížďku po okolí. Zatím jsme si spíše vychutnávali pocit z jízdy a zároveň se s motorkami seznamujeme.

Skůtry pro nás mají řadu výhod. Jednak ani jeden z nás neumíme ovládat klasickou ruční spojku a místní provoz (ve městech) neposkytuje příliš mnoho prostoru, jak se to bezpečně naučit. Naše Hondy mají poloautomatickou čtyř rychlostní převodovku. Řadit musíme, ale nemusíme k tomu nic mačkat, což nám jízdu velmi ulehčuje. Moje motorka je starší a v krapet horším stavu.

Když jsme motorky kupovali byli jsme seznámeni se všemi neduhami (prasklé žárovky, ulomené zrcátko, byly špinavý). Dnes jsme se tedy cestou z výletu rozhodli, že nastal správný čas je dát do kupy. Nejdříve nás náš lstivý recepční poslal do krámu Honda, kde nás chtěli pěkně obložit. Navíc spoustu dílů neměli. Takže jsme vzali iniciativu do svých rukou a vydali se servis hledat sami. Po deseti minutách jsme již před nějakým stáli a oprava všeho, která trvala přibližně 10 minut nás dohromady stála 50 Kč i s novými díly:)

Potom jsme motorky odvezli do myčky, kde nám je pořádně vydrhli, takže vypadají jako nové! Zejtra ráno se u nich musíme vyfotit, dokud je na co koukat. Zdravíme do Prahy a jdeme někam na véču. V následujících dnech budeme jezdit na výlety, hledat pěkné pláže atd. Zatím pořád nepršelo a je stálých 30 stupňů…

Zatím to vypadá, že jsem se rozhodl kopírovat svoji minulou cestu po Vietnamu, ale nenechte se mýlit. V plánu jsem to neměl. Přesunuli jsme se sem z několika důvodů, a tím nejzásadnějším byl fakt, že jsem zde sehnal dvě motorky za super cenu. Oba dva jsme tedy již šťastnými majiteli čínských napodobenin slavné (minimálně ve Vietnamu) Hondy Wave 110.

Cestu z Hanoje do Nha Trangu nám celou dobu znepříjemňovali čínští spolucestující, se kterými jsme byli nuceni sdílet stejný vagon (už začínám chápat proč je Vietnamci většinou moc nemusejí). Partička zhruba 20 důchodců (buranů v porovnání s mojí zkušeností z pobytu v Číně) z Číny. Co nám na nich vadilo? Tak především byli totálně hluční – nonstop, házeli pod sebe bordel, ukazovali svoji nadřazenost nad Vietnamcema, byli nenažraní a každou zastávku vylítli ven nakoupit další tuny jídla atd.

Do Nha Trangu jsme přijeli ráno, našli jsme luxusní hotel 100m od pláže za 10 dolarů noc/pokoj. Máme velkou terasu, denně tu uklízej, lednici, vanu, klima –  takže paráda. Motorky nám parkují zdarma dole a přes noc zavírají dovnitř. Jsme tu moc spokojení a asi tu nějaký čas pobydeme. Dneska jsme se byli poprvé koupat a hned jsme spálení jak prasata:D

V následujících dnech se chci setkat s pár lidmi z okolí Nha Trangu, koupit pláštěnky, nechat seřídit a udělat drobné opravy na motorkách a můžeme na nich vyrazit někam dál. Možná se dívíte, proč máme motorky dvě a ne pouze jednu. Je tomu především proto, že tahle Honda je docela malá pro dva lidi a dvě zavazadla. Dostali jsme k nim navíc rovnou helmy, atlas, nosiče na krosnu, náhradní klíče atd. Takže se nákup dost vyplatil, a pokud nám vydrží do konce cesty, tak bychom je měli minimálně za stejnou cenu ještě prodat.

V Hanoji jsme zůstali přibližně týden. Čas jsme trávili různě. Jednoznačně nejvíce chvil jsme strávili hledáním vhodných jídelen v okolí našeho hostelu. I když tato činnost vypadá na první pohled jednoduše, je třeba k ní přistupovat jinak, než jsme zvyklí z Evropy. Nejvíce se nám osvědčil styl rychlého úsudku. Často se nám totiž stalo, že jsme si daný podnik vyhlídli a druhý den tam už nebyl! Případně jsme ho v té změti uliček a lidí ani nebyli schopni později najít..

Podzim v Hanoji je fajn. Za celý týden nám ani jednou nepršelo, teploty se nevyšplhaly nad 30 stupňů, slunce zas tak nepálilo. V noci bylo pod dekou tak akorát.

Kromě hledání vhodné stravy jsme se ještě setkali s mým spolužákem, kterému jsme přivezli z Prahy proviant pro jeho studijní pobyt v Hanoji, navštívili jsme Chrám literatury (Văn Miếu – Quốc Tử Giám), kde jsem byl již podruhé, a tak pomalu ale jistě aspiruji na nejvěrnějšího návštěvníka této památky. Letos jsem ale objevil další trakt, kde jsem loni vůbec nebyl, takže kouzlo nejstarší vietnamské univerzity objevuji po etapách.

Rozhodně nejzajímavějším zážitkem z celého týdne byla návštěva/setkání s mými studenty z předchozího pobytu ve Vietnamu. Poté, co jsem si koupil vietnamskou sim kartu, jsem Hoa kontaktoval a domluvil se s ní a ještě jedním studentem na společném setkání v Hanoji. V odpovědi bylo, že nás rádi uvidí, a že můžeme společně navštívit jejího přítele (již cca 4 roky, ale zatím neoficiálního) a další kamarády, kteří bydlí cca 70 km od Hanoje.

Problém byl, že jsme neměli žádné jiné informace, než že se ozvou po obědě, až přijedou do Hanoje. Ozvali se, ale až v půl šesté večer, tudíž jsme nepočítali s žádnou večerní návštěvou. Ta se naštěstí také nekonala a i přes drobná organizační nedorozumění jsme vypili kafe a domluvili si sraz na další den ráno.

Druhý den ráno jsme čile vstali a utíkali na místo určení (asi v 6 ráno). K našemu “velkému překvapení” však nikdo nepřisel…Šli jsme tedy domů a následně s Hoa vyjednávali, zda má ještě cenu někam jezdit…Následoval pak tedy opět přesun do centra, neúspěšné hledání zastávky autobusu 34, setkání s Vietnamci a cesta příměstským busem do Bắc Giang (jméno provincie, jméno vesnice, kam jsme jeli si nepamatuju).

Tam jsme přijeli lehce po 13:00 hodině a zjistili jsme, že jedeme na rodinný oběd a ne jen na nějaké setkání s kamarády. V rodině jsme se dobře najedli, v rámci možností jsem si popovídal s nejstarším členem domácnosti (učitel, strýc). Okusili jsme, jaké je to jít na záchod vedle krávy (to zažila Adéla, já šel do přírody) a poté jsme večer zdvořile odmítli přespání v domě o jedné místnosti a byli jsme odzvezeni zpět na autobusovou zastávku směř Hanoj. Cestou nás chtěl průvodčí v buse vyhodit někde na předměstí Hanoje (asi měl kámoše taxikáře jsme usoudili), ale my jsme se nenechali nachytat. Na hotel jsme dorazili někdy večer a já jsem byl docela vyřízenej. Oba dva  jsme ale návštěvu hodnotili velice kladně, až jsme z toho úplně zapomněli celý den fotit, tudíž z této události nevlastníme bohužel žádné fotky..

Od 9.11.2011 se opět nacházím na půdě vietnamské socialistické republiky a budeme zde společně s Adélkou maximálně do 9.2.2011 (poté budeme asi pokračovat někam jinam, ale kdo ví), do doby kdy nám skončí tříměsíční jednovstupová víza, která jsme úspěšně obdrželi až při vstupu na hanojském letišti. Cena víza pro jednu osobu nás tedy vyšla na přibližně 50 dolarů a díky tomu jsme každý ušetřili skoro 1500 Kč oproti stejnému vízu zakoupenému v Praze na české ambasádě.

Ruská letecká společnost Aeroflot nás přepravila z Prahy až do země Vietnamců za 14000 Kč  (zpáteční letenka) a možná k překvapení mnohých jsme nespadli, a ani jsme neobdrželi k jídlu boršč a pirohy. Jediné mínus celé cesty byly palačinky s marmeládou k snídani, kterým ani jeden z nás ve 3:00 středoevropského času příliš neholduje. Tolik k zásadním faktům celého přeletu, jež proběhl jinak přesně dle očekávání a plánů nás i ruských aerolinií.

Následná cesta z letiště i nalezení hostelu (kde jsem by již kdysi) byla taktéž naprosto v pořádku. Změna našich očekávání nastala až tehdy, když jsme zjistili, že v hostelu o nás neví. Paní majitelka však dokázala rozpačitou situaci vyřešit velmi rychle –  nabídla nám pokoj pro jednu osobu s přistýlkou (matrace na zemi) v posledním patře. I přesto, že pokoj běžně využívá její mladší sestra, nebyl žádný problém ji odstěhovat, a tak momentálně obýváme vrchní pokojík takřka na střeše (ano – opět na střeše a ani rozměry jsme si moc nepolepšili od našeho minulého bytu) a naše konání uvnitř bedlivě sleduje Hočimin a předci z fotografií na oltáři předků, který zde má vybudované čestné místo ve výklenku ve stěně.

I přes malé rozměry pokoje a oddělené postele probíhala naše aklimatizace  v příjemném tempu a přibližně po třech dnech po příletu jsme již spali celou noc a ne ve dne. První dny jsme strávili hledáním vhodných stravovacích zařízení, kupováním vietnamské sim karty a podobnými ne moc vtipnými činnostmi. S hrdostí ale mohu oznámit, že nejlepší (prozatím) hanojská “pho bo” se nachází pár kroků od našeho bydliště.

První ze zážitků, které by se daly řadit do kategorie těch zajímavější a vtipnějších, začaly přicházet zároveň s příchodem Vietnamců studentů – resp. naším setkáním s nimi. Poté, co jsem si koupil vietnamskou sim kartu, jsme se včera s nimi sešli a teď jsme právě přijeli z návštěvy rodné vsi jednoho z nich. O té ale pravděpodobně napíšu až jindy, protože musím všechny zážitky náležitě zpracovat.

Zatím se mějte fajn!